Hladomor

Píše se rok 1772. Neúroda. Počasí se zbláznilo.

Po vleklé zimě se pole proměnila v nekonečnou bažinu. Nemůžeš orat… Po svatém Josefu napadly hory sněhu, vydržely do dubna. Není co zasít. Poslední zásoby zdravého zrna jsou snědené nebo je kupci prodali Sasům a do Bavor.

Býval jsem sedlákem. Před měsícem odešli čeledín s děvečkou. Nemohl jsem je dál držet. Poslední dvě krávy šly na porážku – nebylo čím krmit. Seno došlo, nová pastva nevyrašila. Alespoň několik dní mají lidé z mé vsi k jídlu maso. A co dál? Kořínky, šťovík, bobule…

Hladomor.

Vyrážím po kamenité cestě k městu jako desítky jiných. Muži, ženy, děti. Zesláblé stíny někdejších silných, pracovitých lidí se plouží za nadějí. Za nadějí vyžebrat skývu chleba a přežít další den. Zoufalé matky tisknou k hrudi bezmocné uzlíčky malých dětí. Když máma nemá co jíst, vysychá pramen životodárného mléka.

Sychravý listopadový den. Vlezlé vlhko proniká oděvem do těla trýzněného nepředstavitelně krutou bolestí v útrobách. Míjím mátožné bytosti s nepřítomným výrazem ve strhaných rysech tváří. I mně ubývají síly. V torně mám velký poklad – bochník chleba upečený z pytlíku žitné mouky. Ne – ještě není čas pojíst odměřené sousto, určené pro dnešní den.

Jdu se napít k říčce. Scházím k hladině vedle kamenného mostku. Pod klenutým obloukem leží mezi kameny zhroucené tělo. Jdu blíž. Je to chlapec asi desetiletý. Hladím jeho tvář. Zírá na mě jako vyděšené zvíře. Chytil jsem ho za rukáv kabátce. „Neboj se, neublížím ti. Jsi z našeho kraje?“ Odmítavě zavrtěl hlavou. „Táta byl převozníkem u města s velkými věžemi,“ řekl chlapec nedětsky vážným hlasem. „Měli jsme doma nalovené ryby. Přišli cizí chlapi, vyrabovali chalupu. Zabili tátu i mámu. Já jsem utekl a schoval se v rákosí u našich pramic.“ Vztáhl jsem ruce. Pochopil a přitiskl se do bezpečí mé náruče.

Mlčíme.

V mozku krouží myšlenky, zmatené jak ptáčata předčasně vyhnaná z hnízda. Soucitně shlížím na bledý obličej lidského mláděte, do něhož osud vepsal nesmazatelné runy těžké zkušeností. Pojednou mne zaplavil pocit nevýslovně krásného vnitřního klidu, jaký jsem už dlouho nezažil. Z hloubi nitra vycházejí myšlenky, spořádaně se usazují a dávají smysl…

Co je smrt? Konec, tma, chlad, nekonečně hluboké ticho. Nebo brána do jiného světa, přerod do nové formy bytí? Bereme zrození jako přirozenou součást života. Ale cožpak smrt není stejně přirozenou organickou součástí naší pouti na planetě Zemi?

Další potravu už neseženu. Co mám dělat? Nejtěžší je čas nejistoty, kdy váháme, hledáme správný krok. Rozhodl jsem. Mám chleba na třináct dní. Ale co dál? Umřu. Jsem starý – ale žil jsem naplno, mám za sebou bohatý život.

„Synku, něco ti dám,“ řekl jsem a jemně uchopil chlapce za obě paže. Dívá se na mě zpříma, z očí probleskují plamínky naděje. Intuitivně cítí, že přijde něco zvláštního.

„Jsem starý muž, musím zemřít tak jako tak. Vím to. Ale ty jsi mladý, dokážeš přežit. Budeš silný. Dám ti svůj poklad… Tady v torně mám nůž a bochník chleba. Dám ti ho!“ „Ty… ty máš chleba?!“ vykřikl vzrušeně. „Už dlouho jsem ho neviděl.“ „Mám. A je tvůj! Rozděl na třináct dnů. Vím, že se dokážeš o sebe postarat. Věřím ti!“ řekl jsem pevně.„A – co bude s tebou?“ ptá se starostlivě. „Já, synku, půjdu svou cestou. Chleba schovej pod kabát – víš, jak to dnes chodí. A jednou – snad se setkáme. Na shledanou…“ „Sbohem, pane. Děkuju…“

Dlouho se na mě díval až do morku kostí pronikajícím pohledem. Díval se velkýma očima s dospělým výrazem, očima plnýma lásky, nedefinovatelné směsice odhodlání, empatie a naděje. Dohlédl na samé dno mojí duše.

Odcházím…

Kolik dní zbývá, než ukrutné bolesti zkroutí mé útroby a srazí tělo k zemi? Padnu vysílením, perutě anděla smrti zastřou zrak a já vykročím na druhý břeh. Odcházím smířený. Jsem šťastný. Život má smysl. Z očí chlapce vyzařuje… A já ho viděl! Spatřil jsem – úsměv Vesmíru…