Život, člověk, krajina… Marně hledám dokonalá slova, zástupné symboly z výhně emocí.
Jak vyslovit nevyslovitelné, co můžeš jen prožít srdcem, duší, tělem…
Rodná zem, zbrocená potem a krví nespočtu generací. Je zde od nepaměti. Nedá se koupit,
smíš na ní hospodařit, žít. Můžeš ji milovat, bránit i nenávidět.
Toužíš zanechat stopu ve tváři země, tesáš tajemné runy do hladké hrubosti skal.
Vypisuješ sloky lásky do srdcí lidí.
Semena travin a květů našeho i jiných světů rostou a sílí v něžné barevnosti, v majestátní
mohutnosti. Křehounká elfí tanečnice sjíždí po skluzavce duhy.
Svěží provazce lýka, vrásčitá kůra stromů,
mohutné rohy býka, vířivý rej atomů…
Stříbrozlatý pletenec slunečního jasu a stříbrných paprsků hvězd.
Jsi provazochodcem na pupeční šňůře vesmírných orlojů a pozemských cest.
Chrání a modře voní klenba ozonu.
V poušti sklenice vody s kroužkem citronu.
Kde tančí tvé Můzy a s kým se milují?
Snad s bohy Olympu či s draky ve sluji?
Věčná paměť vody a magnetický pásek hornin nesou příběhy prastarých časů.
Vidíš a vnímáš tajemné tóny neslyšných frekvencí hlasů.
Ševelí a cinkají zvonky tvého smíchu.
Jasně červená vůně železa, čerstvě taženého z kovářské výhně.
Božský Hefaistos okul oře Heliova spřežení.
Křídla Ikarova tají pod horkými polibky slunečního dechu.
V lese oblouky kapradí chrání zelenou hebkost mechu.
Draví ptáci rvou játra z těla Promethea.
Ke skále přikován – žije v neživotě
a lidský oheň plane v nejistotě…
Vířivý chaos galaxie kapka ranní rosy skryje.
Snoubenka kamenného mostu v diamantovém třpytu stříbrného hávu kolébá na svém těle
loďky lidských osudů.
Z tvého oka stéká krůpěj slané vláhy.
Tvou tvář hladí vlasy hvězdy létavice.
Jsi rozluštěný genom DNA šroubovice.
Ty sama jsi středem svého vesmíru.
Jsi věčná – bez hranic, bez přívlastků kráska.
Ty sama jsi láska.
Otevíráš brány, závoj nekonečna padá.
Roj divokých včel v úlu nektar střádá.
Zeptej se barevných kuliček počítadla.
Zeptej se sněhové vločky, co ti za krk spadla.
Zeptej se času, kde bydlí láska…
Ptej se okovu na roubené studně, ptej se trasy motýlího letu.
Ptej se dívky tvářící se cudně – kdo má klíče ke šťastnému světu?
Zrnko máku z nezralé makovice.
Bizarní tvary proužku dýmu dohořelé svíce.
Hněď zaječí srsti v brázdě, artista na visuté hrazdě.
Milenka zjihlá v orgastické extázi.
Rybí šupina – při štěstí – pod stromy na hrázi.
Kývání rákosí, tichý tanec vln, letokruhy pařezů, siluety srn.
Lidské mládě, přisáté na hrudi milující matky…
V každém atomu času vrostlá naše láska hlasem zjihlým jak vosk roztavené svíčky pohladí
duši v archivu vzpomínek.
Jiskření léta, půvabnou krásu, hlasy dětí, akordy citu přiváží spřežení splašené bryčky, vyloží
z fůry malý kamínek.
Kouzlo nocí vonících fernetem,
hloubku přátelství nekrytých dekretem
pečetí hvězdy srpnové oblohy.
Gejzíry tónů slok tisíckrát zpívaných,
věčnou touhu rtů nastokrát líbaných
neztlumí řeka dnů, měsíců ani let.
Vstupuj znovu do mé náruče, jak činíš od věků!
Jsi oheň krystalu, trylek slavíka.
Jsi vůně santalu, jsi láska člověka…
Nepřetnutelné kořeny nesou přes propast věků
ozvěnu pradávného dětství lidského rodu.
Jsi volnost letu sokola, vůně jasmínu.
Ranní červánek, touha po klínu.
Jsi třpyt hvězdy létavice, řasa Mléčné dráhy.
Jitřní rosa na přesličce, slza slané vláhy.
Jsi radostné procitnutí, vznešená klenba chrámu.
Dětsky čisté zavýsknutí, Madona v zlatém rámu.
Jsi kaskádou excitace, erupce žhavé lávy.
Spirála meditace, gloriola slávy.
Jsi známá cesta v polích, vůně lučních květů.
Věčné kouzlo domova…
Nejhezčí ze všech světů.
Rodná zem jen jedna je.
Laskavá, mnohotvárná, prodchnutá duchem generací předků.
Znásilněná, zrazená, zbídačená i zušlechtěná.
Chtěl bych ji celou obejmout, vzít do rukou.
Nechat si hladit rozpálenou dlaň její drahocenností…