Závidím šatům, že halí tvoje tělo,
světlu, které hladí vlasy.
Závidím slovům, že plynou ze tvých rtů.
I slzám závidím, když smáčejí řasy.
Závidím myšlenkám, jež tvé čelo skrývá,
závidím květům, že těší tě svou vůní.
Když kolem vody jdeš, z břehu se nakloníš,
hladině obraz tvůj závidím, jak vlní se v tůni.
Závidím slunci, když tě ráno zlíbá
náručí zlatých šípů z toulce rozbřesku.
Probudíš se náhle, krásný sen končí.
Pod víčky však nezůstane stopa po stesku.
Příběhy zdají se a mizí, život každý den
v proměnách je hezčí, než nejkrásnější sen.
Slastné procitnutí a po konečcích prstů
sklouzne dotek blaha, které lidem sen o štěstí dává.
Mráz čiší ze všech stran,
jdeme spolu ruku v ruce.
Pouhých pár vteřin zbývá,
lítost a smutek v loučení se skrývá.
Hřeješ jasem úsměvů zářivých jak hvězdy létavice.
Srůstáme spolu předivem jemných sítí.
Půvab mě okouzlil a na dlani tvé srdce.
Jsi ve mně a zůstaneš po všechny dny žití…